Trochu úsměvu nezaškodí

úterý 28. červenec 2009 20:50

Po první světové válce, po rozpadnutí Rakousko-Uherska, vykonali na Slovensku nesmírně mnoho obrozenecké a tedy i politické práce čeští učitelé, lékaři a státní zaměstnanci vůbec. Slováci  by se  sami bez české pomoci z maďarského područí nevymanili. Na to by se nemělo zapomínat.

Na ústavu pro neslyšící v Ivančicích  jsme měli tři kolegy, kteří začínali svou kantorskou dráhu, toto poslání, na ústavu v Kremnici. Dnes  jsou už Josef, Ruda a Tonda dávno po smrti, ale jejich vzpomínky na tuto dobu jsou nesmírně milé, hřejivé a vpravdě lidské. Josef se  tam dokonce oženil a byl příkladem "spolunaživanie" Čechů a Slováků.

Mladí kantoři  se zapojili do společenského života ve městě po všech stránkách. Cvičili v Sokole, hráli divadlo, účinkovali v orchestru, oživovali turistický ruch v Kremnických horách i v celém Turci. Večer jsme je mohli vidět v klubu, kde se žilo s vypětím všech sil.

I všiml si pan ředitel ústavu, že někteří kolegové přicházejí po probdělé noci do školy poněkud pozdě. Počkal si po ránu u vchodu budovy a překvapil Rudolfa otázkou: "Pán kolega, kolko je hodín?"´"Promiňte, pane řediteli," omluvil se Ruda. "Nemám hodinky, ale kolega Tonda jde za mnou a ten hodinky má."

Podobných prkotin bylo nepočítaně. Pan ředitel společenskému životu přál. Byl velkorysý do té míry, že na to i doplatil. Jednou k ránu se vracela naše bujará společnost Zvolenskou ulicí do svých domovů, když došla na Toníka nečekaně potřeba ulevit si. Ale ve velkém. Což o to. Všude kolem pusto a tma, podmínky k výkonu aktu nanejvýš příznivé. Ale to podstatné se nedostávalo: papír. Kdo nepomohl, jako pan ředitel. Našel v náprsní kapse dopis. Vybral z něho cenný obsah a nepotřebnou obálku nabídl panu kolegovi podle hesla " Musíme si pomáhat!"

I stalo se, že když šly ráno ctihodné paní kremnické do trhu, setkaly se  s exkluzívní poštovní zásilkou z Ministerstva školství a národní osvěty v Praze adresovanou Riaditelstvu internátnej školy pre nepočujúcich v Kremnici. Nález všechny pochopitelně zaujal a dostalo se mu po zásluze nebývalé publicity. Po široké polemice na všech společenských úrovních od představitelů města po osazenstvo  místní pálenice došlo většinou hlasů k rozumnému rezultátu: v zájmu zachování cti královského města Kremnica se kauza odkládá, protože obsah dopisu nestojí asi za víc než za cenu doličného exkrementu. Ach jo.  To byly časy! Nazdar!

Jan Kouřil

bábonak "Diskuze se svezla":21:2331.7.2009 21:23:39
jan kouřilDikuse se svezla15:1531.7.2009 15:15:13
RuženaTrochu úsměvu nezaškodí.00:0631.7.2009 0:06:35
ANanakPane Kouřile,14:4229.7.2009 14:42:51
josef hejnaPotěšil jste mne hned dvakrát.09:1129.7.2009 9:11:14
zuzanajá jsem vděčná08:5329.7.2009 8:53:01
NaďaHezky jsem se08:0329.7.2009 8:03:07
jan kouřilVšiml jste si, milý Honzo Marku,06:5229.7.2009 6:52:07
Honza MarekTrochu usmevu 2,01:1629.7.2009 1:16:43
Honza MarekTrochu usmevu01:1229.7.2009 1:12:04

Počet příspěvků: 10, poslední 31.7.2009 21:23:39 Zobrazuji posledních 10 příspěvků.

Jan Kouřil

Jan Kouřil

Vzpomínky z dětství, z kantorského povolání, z veřejné činnosti.

Stařeček,který je rád, že mu to chodí a myslí. V 80 letech propadl počítači,který mu slouží k prospěchu osobnímu a snad i obecnému.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy