O ráně, která nepadla

sobota 13. červen 2009 22:57

Moje maminka neměla pedagogické vzdělání, ale pomyslný kodex výchovných pravidel uplatňovala do důsledku. Mezi jinými platila zásada: Škoda každé rány, která padne mimo. Jako kluk jsem její formu i obsah poznal dost zřetelně. S úctou k mamince jsem ji zdědil a ctil i jako otec, ale zřídka. Jako učitele mě zděděná regule nezavazovala. Teprve jako pradědeček jsem pochopil, že má toto životní moudro pochybnou hodnotu. Posuďte sami.

V úterý přijela z Prahy vnučka Hanka a přivezla svou čtyřletou Aničku, aby ji pár dnů babička a dědeček pohlídali, protože má na Moravě jisté služební povinnosti. Domluveno, stalo se. Všecko v pořádku. Anička je panenka milá, dobrý společník. Je u babičky Zuzky a dědečka Pavla ráda a nám, které navštívila, působí svou přítomností víc než radost.

Teď si uvědomuji, že to slovo "víc" může mít v souvislosti s následujícím povídáním i jiný význam než ten, který vyplývá z přechozího textu. Sedím u počítače a pročítám poslední blogy, když zaslechnu v domě neobvyklý ruch. Snacha Zuzka otevře dveře a ptá se rozechvělým hlasem: "Není tady Anička?" "Není", odpovídám. "Co se stalo?" Odpověď se ztrácí ve volání: "Aničko! Aničko!" Jméno se ozývá v poschodí, na dvoře, v zahradě, na ulici. K dědečkovi a babičce se přidal i pradědeček a splečně bezradně voláme a hledáme. Tyto mezní situace vyvolávají ve mně vždycky úzkost vedoucí k bezpočtu kombinací vyplývajících z odpovědnosti, co by se mohlo stát, kdyby, nedej Bůh, dopadla kauza špatně.

Tyto situace jsem prožíval za ředitelování na ústavu pro neslyšící se stovkou hendikepovaných dětí v internátu velmi těžce: když Jirkovi prasklo slepé střevo a týden  jsme s ním zápasili o život, když za pobytu ve škole v přírodě se ztratil v malokarpatských lesích neslyšící desetiletý Roman, když dvě mentálně postižená děvčata se vydala samostatně na výlet, když při požáru zachránily noční vychovatelky čtyřicet děvčat ze dvou ložnic před tím než propadl nad nimi strop.

Po Aničce jako by se zem slehla. Najednou se ozve její pláč. Nahoře, v bytě. Vyjdu po schodech a vidím jak ji babička Zuzana ukládá do postele."Kde byla?"ptám se. "Schovala se za dveře v koupelně", dovídám se. "A pláclas ji aspoň na zadek?" "Ne", uzavírá Zuzka kauzu. V té chvíli myslím, že udělala chybu. Bezprostřední trest je nejpůsobivější. Já bych neváhal přiměřeně zasáhnout a na zadek bych plácl. Najednou mě však napadlo, že to děcko uvažuje jinak, že chtělo snad udělat  radost sobě i nám tím, že se schovalo. V této chvíli jsem však potřeboval nějakým způsobem nakumulovanou zlobu nějak uvolnit. Sedl jsem si k Aničce na postel a pověděl jí, jak jsme se o  ni báli, jak jsme málem plakali, že se nám ztratila. Zklidnil jsem se, zklidnila se i ona a slíbila, že už to víckrát neudělá.

Druhý den ráno se potkáváme na chodbě. Právě vstala z postele a bosá v košilce s panenkou v náručí jde po schodech. Pozdravili jsme se, když jako z čistého nebe slyším: "Dědečku, už se nezlobíš?" Na nečekanou otázku jsem málem zapomněl odpovědět. Pohladil jsem její jemné vlásky a v duchu jsem jí byl vděčný za to, že mě svou otázkou poučila, jak bylo dobře, že k plácnutí nedošlo.

Jan Kouřil

bábonaV takovém případě bych neplácla09:4026.6.2009 9:40:28
NULIStarost až úzkost o děti15:1215.6.2009 15:12:10
josef hejnaJak já vám rozumím!20:4314.6.2009 20:43:48
zuzanapoučný příběh20:3714.6.2009 20:37:24
seniorMám stejný názor,11:0014.6.2009 11:00:06
RudolfPěkné...10:5914.6.2009 10:59:58
NaďaJsem ráda,09:4714.6.2009 9:47:02

Počet příspěvků: 7, poslední 26.6.2009 9:40:28 Zobrazuji posledních 7 příspěvků.

Jan Kouřil

Jan Kouřil

Vzpomínky z dětství, z kantorského povolání, z veřejné činnosti.

Stařeček,který je rád, že mu to chodí a myslí. V 80 letech propadl počítači,který mu slouží k prospěchu osobnímu a snad i obecnému.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy