Jiříček

čtvrtek 15. květen 2014 18:31

"Pane kolego, za ty tři měsíce, co jste u nás začal působit jako učitel tělocviku a ručních prací, jste prokázal, že máte kantořinu rád. Tak od nového školního roku Vám dávám do péče jako třídnímu učiteli děti 3.A třídy. Budete na chodbě s paní učitelkou Slimáčkovou ze 3.B. Najdete v ní oporu, příklad, pomoc. Ať se Vám daří!" Poděkoval jsem panu řediteli Pracnému za důvěru a nemohl se dočkat, až nastoupím před své děti. V kalendáři se psalo 1.září 1940.

Byla jich třicítka. Zpolovice chlapci, zpolovice děvčata. Střapatí i učesaní, nedočkaví. Hleděli jsme na sebe s otázkou, co kdo od koho může očekávat. Oni nabídli svá srdéčka, čistou duši, svých osm devět let a já ve svých dvaceti otevřenou náruč, hlavu plnou plánů a ideálů. Z pohledu na ten záhon vlasů posazených v řádku vyzařoval blonďatý modrooký Jiříček. Bělohřívek. Byl mimořádný i svým postojem v kolektivu dětí: kamarád ostatních nezkazil legraci, dobře prospíval, jen byl lítostivý. Každý neúspěch proplakal. I stalo se, že se mu nepodařil diktát se zatrolenými y/i ve slově by(i)dlo. Rozplakal se k neutěšení, až moje konejšivá slova I mistr tesař se utne jej zklidnila. Sílu této myšlenky jsem zdůraznil nápisem na tabuli, děti do sešitů. Druhý den se objevila ve škole Jiříkova maminka. "Co se stalo?" zeptal jsem se překvapivě hosta. "Nezlobte se, pane učiteli, na Jirku. Přišla jsem Vám poděkovat za to, že jste mu řekl I mistr tesař se utne . To si jistě bude pamatovat." Přiznám se, že si tuto událost dosud živě pamatuji i já, protože to byla první pochvala od rodičů.

Po vánočních prázdninách byla Jirkova lavice prázdná. Třetí den přišla do školy Jirkova maminka. Zase starostlivá, ale z jiných pohnutek. Měli doma pokažené Vánoce. "Jiřík je v dětské nemocnici" , vysvětlila nepřítomnost ve škole. Čas se vlekl, Jirka nepřicházel. Vypravil jsem se za ním do špitálu. "Pod rukou", vždyť byla válka, jsem sehnal něco k potěšení, které bylo spíše přáním než skutečností. Na lůžku ležel kdosi jiný než můj Bělohřívek. Musel jsem se bránit dojetí, abych se nerozplakal tentokrát já. Obratem nasadí v takové situaci návštěvník nemocného tón plný legrace, falešného optimismu. Tu situaci jistě mnohý čtenář zná. Jirka přijímal tyto doteky s pousmáním. Diagnóza byla neúprosná: leukemie.

Přišel očekávaný ortel. Ve škole se objevilo parte, smuteční oznámení, že umřel Jiříček, můj Bělohřívek. Když se to děti dověděly, doslova jim zatrnulo. Nevěděly, jak se v té zprávě orientovat. Ozval se první pláč. Věruška Sládkova. Po ní Drahuška Horká. Děvčata byla k neutišení. Kluci zmlkli. I ten jindy neposedný Věžník nebyl k poznání. Druhý den už visel na škole černý prapor. Ve třídě upravila děvčata nástěnku.

 Děti se s Jirkou rozloučily o pohřbu v zábrdovickém kostele. Tam v přítmí svítila na katafalku bílá malá rakev s bílými růžemi. Nevím, jakou měla pro děti vypovídací hodnotu tato pohřební scéna. Byl to zážitek,  který dozníval ještě řadu dní po pohřbu a ve vzpomínkách dodnes. Však je tato drobníčka toho svědectvím.

Děti si odvedli rodiče z kostela domů. Já jsem šel s pozůstalými na židenický hřbitov, kde byl Jirka pochován. Na ten pohled do otevřeného hrobu nezapomenu. Bylo mi dvacet let, život jsem měl před sebou. A teď jsem stál u hrobu svého prvního žáka na své první škole. Co mě čeká?

Musím poděkovat za to, že za čtyřicet let mezi dětmi se už nic smutného nepřihodilo.

Jan Kouřil

Jan KouřilMilá paní Zuzano,23:2019.5.2014 23:20:18
Zuzanapozdrav z daleka17:1218.5.2014 17:12:13
La.MichaelaPozdě,ale přece,rádá posílám panu Kouřilovi15:2918.5.2014 15:29:57
NULIBudu opakovat již napsaná slova,20:2217.5.2014 20:22:27
zuzanazajicovamilý pane Kouřile,16:1417.5.2014 16:14:45
ZuzkaBVělohřívek19:2816.5.2014 19:28:38
FanyOprava - to: smutné, ale úžasné14:0216.5.2014 14:02:49
Fany* * *14:0016.5.2014 14:00:28
FanyTo: smutné, ale úžasné...13:5716.5.2014 13:57:40
SvatavaCo teď mám napsat,09:0616.5.2014 9:06:38
Lída V.Pane Kouřile, teď jste mě dostal.21:1015.5.2014 21:10:12

Počet příspěvků: 13, poslední 19.5.2014 23:20:18 Zobrazuji posledních 13 příspěvků.

Jan Kouřil

Jan Kouřil

Vzpomínky z dětství, z kantorského povolání, z veřejné činnosti.

Stařeček,který je rád, že mu to chodí a myslí. V 80 letech propadl počítači,který mu slouží k prospěchu osobnímu a snad i obecnému.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy