Simoček

neděle 4. květen 2014 16:10

Když se po únorovém puči 1948 stal profesor Zdeněk Nejedlý neblahé paměti ministrem, zasáhl do českého školství opravdu revolučně. Zrušil gymnázia a zavedl jednotnou školu, jedenáctiletku. Zrušil učitelské ústavy a postaral se o zákon, podle kterého se budoucí učitelé začali vzdělávat na pedagogických fakultách vysokých škol. Jenže soudruh ministr přitom zapomněl, že na učiteláku, jak se říkalo učitelským ústavům, byly i obecné, cvičné školy, kde se budoucí učitelé připravovali na svou praxi, kde se učili učit. Pedagogické fakulty za cvičné školy nedostaly náhradu, a proto se i v odborných kruzích pociťuje nedostatečná  praktická příprava kantorů dodnes.

To bylo tak: Na učitelský ústav jsem přišel, když mi byli patnáct. V prvním ročníku jsem se seznamoval s prostředím, kde jsem se měl čtyři roky vzdělávat. Objevil jsem nejen dílnu, zahradu, hudební oddělení, přírodopisnou laboratoř, dvoranu s varhanami, ale také v přízemí budovy obecnou školu, které se říkalo cvičná. Byla  to škola chlapecká, jak jinak, když byl účitelák mužský. Tak se stalo, že jsem se po celé studium pohyboval i mezi malými chlapci, školáky. Zatímco v prvním ročníku studia patřilo k rozvrhu hodin pracovat na zahradě, ve druhém byla povinnost vykonávat ve cvičné škole o přestávkách dozor. To byla příležitost navazovat s těmi školáky kontakt. Ve třetím ročníku jsme se účastnili vyučování ve cvičné škole jako hospitanti. Sledovali jsme, jak se vyučuje. Hospitace byly metodicky řízené, následně rozebrané a hodnocené. V posledním ročníku jsme pod vedením profesorů už vyučovali. Takto vybavený a pro praxi připravený kandidát učitelství mohl po maturitě předstoupit před děti s jistými ostruhami. Jak prozíravá to byla příprava na budoucí kantorský život!

Za čtyřletého pobytu na učitelském ústavu jsem si zvykl na prostředí s malými dětmi. Děti jsem měl rád do té míry, že jsem si našel mezi prvňáčky okatého střapatého kloučka, kterého jsem si oblíbil nejen pro jeho mrňavou postavu, ale i pro jeho biblické jméno Simeon. Byl to můj Simoček.Provázel mě jako kamarád v ústavní cvičné škole až do maturity, kdy jsme se rozloučili. Kdykoli zabrousilo v pozdějších letech vzpomínání na učitelák, vybavilo se jméno Simoček jako jeden z jeho nezanedbatelných opěrných bodů.

Uplynuly tři čtvrti století, pětasedmdesát let, dostatek roků k životní bilanci, dostatek roků ke vzpomínání, ale i k starostem o dožití. Okruh zájmů důchodce odpovídá narůstajícímu věku a obrací se často ze zvědavosti k novinám o informaci, kdo zemřel. I stalo se, že neušla mé pozornosti jednoho dne zpráva, ve které se mezi jmény zemřelých objevilo Simeon Romportl. Neobvyklé jméno nezpochybnilo moje přesvědčení, že zemřel můj Simoček. A opravdu. 

Díky internetu jsem našel adresu pozůstalých. Navštívil jsem je, abych je potěšil. I oni mě potěšili na oplátku, že si Simoček léta strávená ve cvičné škole a tamního kamaráda, rád připomínal. Co si přáít k stáru víc?

Simeon Romportl, profesor Masarykovy univerzity v Brně, český lingvista, významný představitel české jazykozpytné vědy. se dožil 82 let.

 

 

 

 

Jan Kouřil

Jan Kouřil

Jan Kouřil

Vzpomínky z dětství, z kantorského povolání, z veřejné činnosti.

Stařeček,který je rád, že mu to chodí a myslí. V 80 letech propadl počítači,který mu slouží k prospěchu osobnímu a snad i obecnému.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora