Maminka

pondělí 17. únor 2014 11:35

Bylo to v pátek, kdy jezdím do Ivančic na hřbitov. U hrobu mých rodičů se zastavila žena, která po pozdravu pronesla větu, kterou se představila jako čtenářka mých drobníček v místním Zpravodaji. "Vy jste měl svou maminku jistě rád". "Ano, měl," zmohl jsem se na stručnou odpověď.

Maminka měla dva bratry a dvě sestry. Jako předposlední z nich se narodila v Ivanovicích na Hané v malém domku v uliční zástavbě. Děti ztratily záhy svého otce, tesaře. Bylo mi vždycky, když jsem do Ivanovic přijel, záhadou,jak se v takovém skromném prostředí mohla rodina uživit. Přesto dostala malá Bertička před první světovou válkou tehdy cenné vzdělání - měšťanskou školu. To byl vstup do života k očekávanému výdělku.

Byla válka a do Vídně, hlavního města monarchie, nebylo daleko. Tam odcházela děvčata z Moravy za výdělkem sloužit do zámožných rodin. Tam sloužilo i patnáctileté děvče z Hané.  Po válce, v nové republice, se hledala služební místa obtížně. Přesto se takové místo pro Bertu našlo v Morkovicích, v rodině zvěrolékaře Macíka.

Odtud se odvíjí další významný úsek maminčina života. Tam si namluvila mého tatínka, který se po válce vrátil z ruského zajetí k řemeslu u obuvníka Oulehly. Záhy se však nabídlo lepší místo traťového dělníka na místní lokálce. Oženil se s Bertičkou a ve zkrácené době jsem přišel na svět já - v tom morkovském Macíkově domě.

S tatínkem se přestěhovala rodina ve dvacátém roce za lokálkou do Ivančic, které se staly naším trvalým pobytem.

Zatímco se staral tatínek "aby bylo na chleba", zatímco se mu stalo doživotním údělem být "ajznboňákem", postaral se "o střechu nad hlavou". Rodina se stačila pětkrát přestěhovat ve snaze zlepšit sociální poměry. Tatínek se staral o rodinu, aby žila v jistotě a v bezpečí. Přirovnal bych to k pomyslnému obalu, jehož vnitřní náplní  bylo životní poslání maminčino. Znamenalo to zajistit chod rodiny, ale především výchovu dětí. V tomto bodě se mohl tatínek na maminku zcela spolehnout nejen s přihlédnutím k jejímu vzdělání, ale i schopnostem, rozhledu, postoji v uzlových situacích.

 Začneme-li od chodu domácnosti, žilo se skromně, šetrně. Kupovalo se v obchodě u Viků na rohu u kostela a u řezníka Zity v uličce na knížku. Tento způsob nakupování byl na dnes nepředstavitelném stupni důvěry prodávajícího ke kupujícím. Sešel se měsíc s měsícem, maminka podtrhla v knížce uvedené záznamy, sečetla je a předložila s příslušným obnosem a knížkou na pult. Pan Vik ani Zita součet nekontrolovali a přijali s poděkováním nabízené peníze. To byla jejich měsíční tržba v Kouřilově rodině.

Po tomto základním vyúčtování nezbytných potravin bylo třeba se zbývajícím tatínkovým výdělkem moudře hospodařit.  To bylo někdy tak, že jsem neměl ani padesát haléřů na školní filmové představení. Maminka si počínala i v čase, kdy byl tatínek pro nevyléčitelnou nemoc v invalidním důchodu, neskutečně tak, že naspořila na můj maturitní oblek.

Jak se vařilo? Maso se kupovalo jen ve čtvrtek a na neděli. Mamince přilepšoval tatínek do kuchyně chovem králíků. Králíkárnu zhotovil z beden, krmení jsem obstarával na traťovém pešunku já.  Doma se zadělávalo na chleba, na plotně byl hrnec s  navařenou černou kávou z cikorky a Melty.

V tom čase nebyly ženy v zaměstnání. To jen výjimečně. Staraly se o domácnost. Ty z nejchudších poměrů chodily k sedlákům vypomáhat podle potřeby.  Maminka zaplnila čas, který jí zbyl po obstarání denního provozu rodiny, ručními pracemi. Uměla háčkovat krajky, uměla plést svetry i rukavice, uměla vyšívat monogramy na kapesníček i květy na prapor organizace. Vyšila i zástěru ke kroji, která je dosud chloubou jejích pravnoučat na hodech. Uměla síťovat dečky až metrového průměru. Rozdávala je známým ženám, které k nám chodily na návštěvu. Nikdy jí nenapadlo, že by se z této činnosti dalo přivydělávat. Když si ušetřila na šicí stroj Adler, měla jej v provozu při všem, co se dalo na stroji ušít, spravit, zalátat..

Maminčin zájem o veřejný život byl pozoruhodný. Noviny byly ke čtení jen občas, zato knihy nebyly vzácností. Měla ráda jako tatínek divadlo. Vzpomínám, když se krátil její život a upadla do agonie, když se vrátilo na chvíli myšlení, že si vzpomněla na nášvtěvu choceňské scény, kde u své dcera umřela. Dožila 85 let.

Poskládal jsem jen v hrubých rysech, jak přišly myslenky, jaká byla náplň života mé maminky. Bylo by toho k povídání i napsání bez konce.Nezmínil jsem se o tom,  jak nás, mě a sestru, vychovávala, jak nás připravila do života. Nešlo o žádné metody, ale o přirozený přístup řešit každodenní situace příkladem, s citem a rozumem v prostředí, které bylo rodině ke cti.

Milníky na této cestě byly: dobriota srdce, ušlechtilost duše, skromnost a pokora. Jak je to prosté!

Jan Kouřil

Jan Kouřil

Jan Kouřil

Vzpomínky z dětství, z kantorského povolání, z veřejné činnosti.

Stařeček,který je rád, že mu to chodí a myslí. V 80 letech propadl počítači,který mu slouží k prospěchu osobnímu a snad i obecnému.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora