Do gymnázia

sobota 19. duben 2008 12:52

    Bylo to o tomto čase ve třicátých letech minulého století, když se nás, kluky v páté třídě, zeptal pan učitel Mucha, kam půjdeme po prázdninách. V Ivančicích byla volba jednoduchá: na měšťanku,  nebo do gymnázia.  

    Když jsem toto sdělení přednesl doma, nevzpomínám si, že by se o této kauze diskutovalo, protože ve věcech výchovy přenechával tatínek rád starosti mamince. Ta se mě napřed zeptala a pak rozhodla, že to bude gymnázium jednak proto, že jsem chtěl, jednak proto, že jsme bydleli v Židech a měli jsem gymnázium za rohem.Ostatně se domnívám, ba jsem přesvědčen, že se ani v jiných rodinách nestala tato otázka závažným tématem rodinných pohovorů. Rodiče mysleli  přímočaře: "Když chceš, přihlas se do gymnázia, a když ti to nepůjde, tak je tady měšťanka. A hotovo!"

    Taky si ani nevzpomínám, že by se dělaly nějaké přijímací zkoušky. Když jsem přišel k zápisu, samozřejmě bez doprovodu, protože by to byla hanba, zeptal se mě pan profesor, kterého jsem neznal:

    "Čím je tvůj tatínek?" 

    "Je na lokálce", odpověděl jsem.

    "Tak mi řekni, ze kterého nástupiště jede k nám z Brna vlak."

     "Ze třetího", odpověděl jsem, protože v Brně tenkrát  nebylo  ješzě páté ani šesté.

    "Přijat", vyřkl stručný ortel pan profesor a cosi zapsal do lejster na stole.

    Toto rozhodnutí vyvolalo doma doslova řetězovou reakci starostí, co bude dál. Nikdo nevěděl, jak to na gymnáziu chodí a jak se připravit. Tíha starostí leřela na mamaince. Nejdříve ji napadlo, že budu potřebovat učebnice. Bývalo zvykem nakupovat je od žáků předchozího ročníku. Ale nikdo ze známých tuto podmínku nesplňoval.

    Maminka se starala, až se jednoho dne objevily na stole v kuchyni dvě značně opotřebované knihy. Byly to učebnice přírodopisu pro nižší třídy škol středních. Ta první měla titul Živočichopis, ta druhá Rostlinopis od  slovutného profesora Františka Polívky. Byl to dar od pět let staršího studenta Karlíčka Goldmanna, co měli v Židech stáčírnu piva a velkostatek. Chudák, stal se obětí holokaustu.

    Tatínek se kupodivu taky postaral.  Jeho kamarád  na dráze měl syna Jeníka, který tragicky skonal. Zůstal po něm Brunclíkův Zeměpisný atlas pro střední školy, a jestli prý jej nechceme. Tato otázka vyvolala mezi rodiči první vážný rozhovor v této věci. Nový atlas stál 100 korun,  a to byly ve třicátých letech velké peníze. Za to se daly koupit parádní boty. Byla to jedna devítina tatínkova platu. Protože kamarád požadoval poloviční cenu, řekli  rodiče: koupit. Vážil jsem si jejich rozhodnutí, kdykoliv jsem potřeboval do atlasu nahlédnout.

    Tak se na prostém kuchyňském stole  ocitly první zdroje vědeckého poznání světa. Že je to pravda, přesvědčil jsem se o tom při otevření Živočichopisu.  Nezačínalo se  od prvoků, ale podle pana Darwina od opic. Jedna z nich se  pohybovala na liáně hned na první straně. Nebyla lecjaká. Měla na očích přikreslené brýle. Zalistoval jsem dál a k svému úžasu jsem zjistil, že celá živočišná společnost v této učebnici je obrýlena. Ilustrátor Karlíček povýšil svým výtvarným projevem brýle na symbol studia a vědeckého snažení. Jak inspirující pro mrňavého primána!

 

 

 

Jan Kouřil

JanaPane Kouřile,16:0930.4.2008 16:09:20
MHDíky za Vaše články09:3722.4.2008 9:37:44
OlgaDPane Kouřile,15:4020.4.2008 15:40:46
NULIOno nás bylo víc,22:0319.4.2008 22:03:38
zuzanaMoc Vás zdravím16:0419.4.2008 16:04:12

Počet příspěvků: 6, poslední 30.4.2008 16:09:20 Zobrazuji posledních 6 příspěvků.

Jan Kouřil

Jan Kouřil

Vzpomínky z dětství, z kantorského povolání, z veřejné činnosti.

Stařeček,který je rád, že mu to chodí a myslí. V 80 letech propadl počítači,který mu slouží k prospěchu osobnímu a snad i obecnému.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy