Proč?

sobota 13. březen 2010 11:43

Včera nastolila Česká televize v Událostech problematiku mateřských škol podívnými rozpornými otázkami: 1. v mateřských školách se nedostává míst  2.Přijímání dvouletých dětí. 

Řešit přijímání dvouletých, když nejsou místa, nemá smysl. To dá rozum. Ne ta v televizi. Nediskutovalo se totiž, jak se s nedostatkem míst vypořádat, ale jak řešit přijímání dvouletých drobečků. A to mě zvedlo ze židle.

Vedle v pokoji spal v postýlce můj dvouletý pravnuk Filípek. Měl za sebou bohatý den prožitý v prostředí rodiny. Je obklopen láskou všech, s nimiž sdílí domácí prostředí, zejména své maminky Jany, do jejíž náruče  se uchyluje jakoby k majáku, když se necítí  v tom domácím kolotání, jakkoli vlídném, jistý a bezpečný. Při pohledu na toto stvoření jsem si nedovedl srovnat představu, jak by se toto dítě cítilo v cizím prostředí, kde by trávilo(doslova) čas, patřící jemu, jeho citovému zrání.

Moderátor pořadu pan Železný prokázal svými provokujícími otázkami, že je mu toto téma cizí. Naštěstí ti, kteří se k věci vyjadřovali, byli natolik erudovaní a ve svých odpovědích zřetelní, že byla tato záležitost obrazně smetena ze (se) stolu. Dověděli jsme od nich, že jsou mezi dětmi i pětileté nezralé, že je škoda každé chvíle, o kterou jsou děti v tomto raném věku ochuzovány o mateřskou péči. Na otázku moderátora, "zdali by přece jen dvouletému neprospěl kolektiv", odpověděl vzrušeně přítomný psycholog: "Až mu bude deset dvanáct, užije si toho koletivu ažaž!" Pan moderátor si nedal pokoj a zase se zeptal: "Kolik takových dětí by mohl opatřit jeden pracovník?" "Tři až čtyři," zněla odpověď. Už dávno je tomu, co jsem se těšil ze svých ratolestí a dobře si pamatuji, kolik péče spotřebuje takové děcko, uvědomují-li si rodiče svou odpovědnost za jeho výchovu.

Zdá se mi, že si mnozí rodiče pohrávají s dítětem jako s objektem, který si pořídili, aby se jim seberalizovali, chlubili,vystavovali je na odiv. Na obrazovce jsem viděl a slyšel pětiletou Číňanku hrát na housle Vivaldiho Jaro ze Čtyř ročních dob. Na housličkách-půlkách vyzněla virtuozní koncertní skladba podivně. Technika hry udivovala, ale to bylo všecko. Dítě hrálo náročnou skladbu jako v cirkuse pro odiv a ovace diváků. Produkci chyběl duch, kterým Vivaldi naplnil svůj part a který prostupuje koncertními sály, když hraje Jaro třeba Šporcl, Svěcený nebo Hudeček.

Na závěr otázka, proč se ti tam nahoře zabývají záležitostmi, které připadají rozumnému člověku nanicovaté, zbytečné, zatímco jiné, závažné čekají na odpověď.

 

Jan Kouřil

Jan Kouřil

Jan Kouřil

Vzpomínky z dětství, z kantorského povolání, z veřejné činnosti.

Stařeček,který je rád, že mu to chodí a myslí. V 80 letech propadl počítači,který mu slouží k prospěchu osobnímu a snad i obecnému.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora