Česky nebo moravsky?

sobota 6. březen 2010 14:30

Nebojte se! Nejde o politiku, ale o zcela přátelskou výměnu názorů na to, jak se kde mluví.

Aby se mohli neslyšící vzdělávat a komunikovat, potřebují řeč. Nemohou se jí naučit, protože ji neslyší. Proto bylo a je prvním úkolem vzdělávacích zařízení pro neslyšící dát jim jazyk, řeč. Teprve na těchto základech je možné je vzdělávat jako na jiných školách. U nás v ústavě pro neslyšící v Ivančicích šlo o řeč mluvenou, orální, Znakovou řeč se učili žáci spontánně mezi sebou.

Metody, které vedly k tomuto cíli, nebyly na školách a v ústavech jednotné. Ani ve světě. A tak jsou známy školy, např. vídeňská, lipská, pařížská, anglická, maďarská Barcziho. I moravské ústavy ve Valašském Meziříčí, v Lipníku a náš představovaly své metody tím, jak se v životě uplatňovali jejich absolventi. Je to k nevíře, ale teprve v šedesátých letech minulého století došlo ke zlomu. Byly vypracovány jednotné osnovy řečové výchovy i naukových předmětů, Začalo se s vydáváním prvních učebnic.

Na této průkopnické práci se podíleli významně i učitelé našeho ústavu. Jmenuji zejména Jana Poula, který byl a je v této oblasti uznávanou osobností v celostátním měřítku. Mně připadl především úkol na koncepci osnov českého jazyka. Podílel jsem se  autorsky i na zpracování několika titulů učebnic. Spolu s Poulem a dvěma kolegy z Prahy a Plzně jsme téměř pět roků pracovali na dvoudílném Obrázkovém slovníku pro neslyšící, oceněném Literární cenou.

Práce na učebnicích byla náročná po všech stránkách, Nebylo se o co opřít, protože šlo o novátorskou edici. Autor byl povinen předložit nejprve ukázku, jak si představuje koncepci učebnice. Když dal Pedagogický ústav i Ministerstvo souhlas, začala celoroční práce. Ta byla recenzenty, hodnotiteli z řad učitelů a odborníků jmenovaných ústředních institucí, diskutována a posuzována v mnoha jednáních z mnoha hledisek. Bylo obtížné sjednotit pestré metody na školách. Nicméně podařilo se to po ústupcích ze všech stran a první učebnice pro neslyšící  spatřily světlo světa. Byly sličné, obrázkové.Líbily se i v zahraničí.

Bouřlivé diskuse kolem jejich zrodu vedly často i k zábavným střetům, na které rád vzpomínám. V článku o tom, jak je u nás doma, ve 2.ročníku se objevila řada pojmů. Mezi nimi byly "papuče". ´Barevný obrázek představil dětem domácí obuv, jen co je pravda. "Pane kolego," ozval se recenzent z Prahy. "Ty papuče nosíte vy, na Moravě. Ale my máme bačkory". Nastala chvíle ticha, záhy změněná v rozpravu hodné té z Parlamentu, ale bez invektiv a urážek. Nikdo z přítomných nebyl ani blbec, ani idiot. Čeči trvali na bačkorách, my z Moravy jsme měli papuče. Napadl mě argumet: slovo "papuče" se neslyšícímu lépe vyslovuje než "bačkory". To zabralo. Ale když přišel na řadu "stolař", to jsem ustoupil "truhláři", aby došlo ke smíru. Ale poznámku k tomu, že je lepší dělat na Moravě stoly než truhly v Čechách, jsem si neodpustil.

Z toho, že jsem měl navrch, mi záhy zklaplo. "Pane autore," ozval se ten z ministerstva. "Co to je "rýna?" "Vy to nevíte?"odpovídám málem uraženě. "Máte ji na obrázku ńa střeše." "Aha," ozve se kiritik. "Nevěděl jsem, že jsme v Německu". "Nerozumím", dodávám. Načež vypukl spontánní smích. Věřte nebo nevěřte, přátelé, do té chvíle jsem já, autor, vůbec netušil, že toto slovo není české a že je nenajdu ani ve slovníku. My na Moravě užíváme výraz "rýna"pro pojmenování žlabu zcela běžně a nevíme, že jde o počeštěnou německou "Die Rinne". ¨Tak zcela u nás nevinně mluvíme o deklu, trokách, erteplách, ajznboňácích, o handlu, šuldovi a kdo ví, o čem a o kom ještě. Inu, pozůstatek z toho, jak jsme měli do Vídně blízko, když tam sloužili naši rodiče, se nezapomene.

Aťsi! Máme na baráku okna, co dělal stolař Tonda a rýnu na střeše od klempíře Sachse, Šmytec!

Jan Kouřil

Jan Kouřil

Jan Kouřil

Vzpomínky z dětství, z kantorského povolání, z veřejné činnosti.

Stařeček,který je rád, že mu to chodí a myslí. V 80 letech propadl počítači,který mu slouží k prospěchu osobnímu a snad i obecnému.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora